Pojď s náma holka zlatá mašírovat
Hořickou kotlinou k nám v minulosti vpadávali
Prušáci (viz Jiráskovi „Ztracenci“). V roce 1937 se konaly velké manévry kolem
Vysokého Veselí. Byla to reakce na stále se zvyšující hrozbu Hitlera a nacistického
Německa. Štáb manévrů sídlil na veselském náměstí v hostinci u Bílého lva.
Silnicí se valila vojska, dělostřelectvo, pěchota, tanky, jezdectvo, cyklistický
pluk, plukovní hudby – to všechno k veliké radosti nás, kluků. My jsme tehdy
naši armádu milovali. Místní modistka využila situace a našila pro kluky zelené
lodičky. Teď šlo jen o to, jakou hodnost si na lodičce peckami, nebo hvězdičkami
vyznačit. Všiml jsem si, že naše kanape mělo potahovou látku vypnutou zlatýma pěticípkama.
Stačila jedna – a hned jsem byl štábní kapitán…. Kamarádi loudili a pěticípky z kanape
rychle mizely. Já jsem je nožem vydloubával tak dlouho, až se pod tatínkem rozevřelo
kanape a já byl bit.
V tu dobu pobýval u mojí babičky Vackové strýček
Vacek. Přišel jsem ho navštívit. Zrovna psal v kuchyni noty a huboval, že se
při tom vojenským kraválu nedá psát. Vzal si housle a šel na zahradu do altánku,
kde měl na komponování klid. Po chvíli si mě zavolal, měl hotová slova k vojenskému
pochodu. Naučil mě melodii, zpívali jsme dvojhlasně, třetí hlas si strýček vyhledával
brnkáním na houslích. Později byla hotova verze, tu jsem se taky naučil.
Kolem nás po silnici přecházela rota, vedená urostlým
rotným a já mu z kraje příkopu salutoval. „Pojď s námi, štábní kapitáne“,
zavolal na mě, a já šel vedle pana rotnýho až k Chotělicům. Tam byl odpočinek,
vojáci seděli u příkopu a já se pochlubil, že znám úplně novou vojenskou písničku.
Musel jsem ji zazpívat několikrát, až se to vojáci naučili. Potom mě pan rotný poslal
zpátky domů, aby neměla o mne maminka strach. Ještě jsem zaslechl, když rota procházela
Chotělicema, jak zpívají „Pojď s náma holka zlatá mašírovat“ ...atd. Ještě ten den
se stalo, že se patrně ta samá rota zase přes Veselí vracela a zpívala právě tuto
novou písničku. Strýček, když je slyšel, tak si myslel, že se zbláznil. Musel jsem
se přiznat.
S písničkou „Pojď s náma holka zlatá mašírovat“,
se šlo s chutí v r. 1939 do mobilizace, v té době se stala erbovní
písní naší armády. Pan režisér František Filip má v televizním seriálu „Byl
jednou jeden dům“scénu, jak naši hoši s kufříky spěchají ke svým útvarům. Následuje
záběr oblohy plné našich bojových letadel, podložený mužským sborem, jako chorálem,
který zpívá právě tuto písničku. Následovala zrada západních mocností a kapitulace.
Někdo z bezmocného vzteku zplodil ne příliš povedenou parodii: „Pojď s náma
ty Adolfe mašírovat, ať taky něco užiješ. Až budou české bomby s nebe padat,
ty taky jednu dostaneš. Dostaneš ji do hlavy, žádnej ti ji nespraví, pak bude celá
Třetí říše koukat, jak umí Češi bojovat. Češi bojovali velmi statečně, z těch
našich asi 700 letců, kteří odešli bojovat, se vrátila necelá polovička. A jaká
byla odměna? – o tom se příliš nemluví. Jsou v tom asi etické zábrany, kdo
by rád zveřejňoval to, že se v našem národu našli vrazi a mučitelé, jako tomu
bylo u Němců. To zůstane ostudou minulého režimu na věčné časy a nikdy jinak.